V tom běhacím kole pro křečky už dlouho nevydržíme, říká teoretička módy

02.11.2014, 12:40, Simona Chmelíková

Valerie Steelová
 

Absolventka Yaleovy univerzity založila v roce 1997 magazín Fashion Theory, jehož šéfredaktorkou je dodnes.

Od roku 2003 vede newyorský Fashion Institute of Technology, kde uspořádala přes 20 módních výstav.

Nedávno byla autorka řady módních knih a jedna z nejuznávanějších módních teoretiček zvolena webem Business of Fashion mezi 500 nejvlivnějších osob světa módy
 


Módní teoretička a a šéfka newyorského Fashion Institute of Technology Valerie Steeleová přijela do Prahy.
V rozhovoru pro HN řekla, že lidé dnes chodí do práce oblečeni, jako by šli vyklízet garáž. A věří, že budoucnost patří hnutí slow fashion.
 

Své mnohaleté bádání zaměřuje Valerie Steeleová na propojení módy s vědními obory zdánlivě nesouvisejícími jako například sociální ekonomií, sexuologií nebo dějinami moderního umění, do jejichž kontextu fenomén zasazuje.

Uznávaná expertka tentokrát přijela do Prahy na pozvání iniciativy Českých center a návrhářky Šárky Šiškové, jejíž módní přehlídku nové kolekce Circle v pátek večer zahájí. S Hospodářskými novinami si promluvila o uvolněných pátcích, totalitních uniformách, sado maso komunitě i o režisérovi Robertu Sedláčkovi.

Do Česka jste přijela ve správný moment. Probíhá tady právě módní debata. Režisér Robert Sedláček převzal státní vyznamenání od prezidenta v outdoorové fleecové bundě. Přinesl jsem vám fotky...

Proboha! To je k popukání. Je to skoro stejně strašné jako ta dívka, která přišla před lety na setkání s americkým prezidentem do Bílého domu ve flip-flopech.

Takže to není pouze česká specialita. To je úleva.
 

Sto let zpátky by si něco takového nikdo nedovolil. Tehdy lidé kladli silný důraz na to, aby byli vždy vhodně oblečeni. To se dnes zcela vytrácí. Šortky v opeře nejsou v tomto tisíciletí ničím výjimečným. Dnes nám jde totiž především o komfort.

V sedmdesátých letech minulého století se lidé začali oblékat spíše pro sebe než pro ostatní. Pak přišla éra ajťáků. Bill Gates a spol. byli tak chytří, že oblek nepotřebovali, stačilo jim tričko. Velké firmy se jimi nechaly inspirovat a zavedly takzvané uvolněné pátky, casual Fridays. Původně to znamenalo, že muži v pátek nemuseli do kanceláře v kravatě.

Zvrhlo se to a lidé dnes do práce chodí oblečeni, jako když jdou vyklidit garáž. Je to globální trend, který narušují pouze právníci, politici a obecně lidé, jejichž zaměstnání je postaveno na ovlivňování druhých. Právník se obléká tak, aby se zalíbil porotě a soudci. U soudu je spíš hercem než sám sebou a móda je jedním z jeho instrumentů. Předávání státních vyznamenání ale samozřejmě není zas až tak o módě, jako spíš o způsobech a respektu.

Přitom pánové dnes utrácejí za módu víc než kdy jindy. Éra "velkého mužského odmítnutí", již ve své knize Psychologie oděvů v roce 1930 popsal britský psycholog J. C. Flügel, se prý chýlí ke konci.

Mně Flügelův koncept vždy připadal příliš zjednodušený. Nemyslím si, že by se mužská móda v 19. století vytratila. Dandy Oscar Wilde je toho zářným příkladem. Bylo to spíš přání Flügela, Adolfa Loose a řady dalších intelektuálů než realita. Zájem o módu u mužů nikdy zcela nevymizel a řekla bych, že nejpozději od šedesátých let minulého století roste. Zejména pak u mladých mužů. Móda je totiž velmi důležitým nástrojem během pátrání po vlastní identitě. Oblečení, účes, tetování, make-up, to všechno jsou věci, které využíváme při konstrukci svého vlastního obrazu - toho, jak bychom chtěli být ostatními vnímáni.

Pravdu máte ale zajisté v tom, že jsou muži dnes odvážnější, než bývali. Nemají problém s náušnicemi ani šperky, které byly až donedávna především ženskou doménou. Nejvíce z toho dnes profitují výrobci hodinek. Hodinky dnes muži sbírají podobně vášnivě jako ženy boty na vysokém podpatku. Rozdíl je v tom, že neexistují boty, které by stály padesát tisíc liber, hodinky ano.

Vraťme se ještě jednou k Flügelovi, předpovídal totiž budoucnost, ve které budeme všichni chodit po světě nazí. Protože budeme ovládat životní prostředí, nebude třeba se chránit před zimou a deštěm a strach z nahoty budeme považovat za zcela iracionální. V éře Facebooku a fotografií nahých celebrit kolujících po internetu jsme jeho vizi blíž než kdy jindy, nemyslíte?

Že se jednoho dne zcela vzdáme módy, anebo ji alespoň vyměníme za nějaký druh uniformy, je jedna z nejčastějších předpovědí. Stačí se podívat na jakýkoliv sci-fi film, vždy tam mají na sobě uniformu nebo kombinézu. Je ale vysoce nepravděpodobné, že bychom k něčemu takovému dospěli.

Za a) móda zastává velmi důležitý společenský a kulturní účel a za b) nikdo z nás nechce vypadat jako všichni ostatní. Něco takového tedy hrozí jen v totalitních režimech, jako například v Číně během kulturní revoluce. Ani tam se ale lidé módního chování zcela nevzdali. Když jsem tehdy navštívila Čínu, prozradili mi, že pokud chci vypadat opravdu dobře, musím si svou uniformu nechat ušít v Šanghaji.
Dnes je například prokázáno, že vojáci mají více tetování, protože jsou donuceni nosit uniformy, a tak hledají jiné způsoby sebevyjádření. Japonská mládež, která musí velkou část svého života trávit v uniformách, patří k té nejkreativnější na světě. Uniformy jsou populární pouze v případě, že si ji zvolíte sami, jako například Steve Jobs anebo koneckonců lidé ze světa módy, kteří si s oblibou oblékají černou. Co se nahoty týče, tělo není obnovitelným zdrojem, a tak dříve či později budete oblečení nejen potřebovat, ale i chtít. Jsem přesvědčena, že móda přetrvá a nazí po světě nikdy chodit nebudeme.

Máte doktorát z Yaleovy univerzity a zabýváte se módou. V tom by mnozí zajisté viděli smutný úpadek.

Móda je v naší společnosti obecně marginalizována. Vnímáme ji jako nepodstatnou, frivolní, spojujeme si ji s domýšlivostí a potřebou něco předstírat. Mají s ní problém levičáci i pravičáci, feministky i intelektuálové. Právě skutečnost, že budí obrovské emoce, mě na ní ale vždy lákala. Na Yaleu jsem studovala kulturní a intelektuální dějiny Evropy. Během debaty o tom, zda korzet ženy v 19. století utlačoval, anebo naopak osvobozoval, jsem se rozhodla, že módě zasvětím život. Koneckonců je to součást naší kultury, stejně jako například architektura, literatura anebo výtvarné umění. A navíc v ní trávíme celý život - móda totiž není pouze to, co nosí modelky na přehlídkách. A je to samozřejmě také obrovský byznys.

Noviny New York Times vás nazvaly Freudem módy...

Měly pocit, že stejně jako Freud se vždy snažil jít pod povrch věcí, i já prostřednictvím svých knih a výstav ukazuji, že móda není pouze o lemech a trendech.

Tvrdíte, že skrze módu lze diskutovat společenské změny i lidskou sexualitu.

Ano, móda je jako seizmograf, který zachytí i ty nejjemnější společenské vlnky. V devadesátých letech jsem připravovala knihu o módě a fetišistech. No a tehdy byli v sado maso scéně naprosto zdrcení z nejnovější kolekce značky Versace. Říkali, že teď už nemají šanci poznat, kdo má doopravdy rád výprasky a kdo je jen módním nadšencem.

Móda a sexualita je jedno z vašich oblíbených témat. Co o naší sexualitě říká způsob, jakým se dnes oblékáme?

Zejména muži už dnes nemají problém dávat svou sexualitu otevřeně najevo. Nevadí jim, když je někdo vnímá jako sexuální objekt. Naopak. Podíváte-li se na dnešní pánské magazíny, tak jsou plné tipů, jak se muži mají obléci, aby se líbili ženám. Už se neobávají toho, že je bude někdo považovat za homosexuály jen proto, že je zajímá, z čeho byla ušita jejich kravata. Na druhou stranu, když mluvím s mladými novináři, tak si vždy stěžují, že jsou dnes reklamy odvážnější než kdy jindy. To proto, že neznají reklamy ze sedmdesátek. Nebo si snad myslíte, že by dnes mohl dát Calvin Klein na billboard spoře oděnou patnáctiletou Brooke Shieldsovou? Ne, pokud bych nechtěl strávit pár let ve vězení. Každá generace si vytváří své vlastní tabu.

Jaký vliv měla digitální revoluce na svět módy a vnímání trendů obecně?

Americký ekonom a sociolog Thorstein Veblen ve své knize Teorie zahálčivé třídy popsal takzvaný trickle-down efekt. Podle něj se trend vždy zrodí ve vládnoucí třídě a pak pozvolna stéká dolů po společenském žebříčku. Co je a co není trendy, nám dříve říkali módní ikony a šéfredaktoři známých magazínů. To internet změnil. Dnes už stačí, že máte dostatek kamarádů na Instagramu a již zítra budete na pařížských přehlídkách sedět v první řadě. Problém této demokratizace názoru tkví v tom, že lidem často chybí vědomosti, a nedokážou tak dát věci do kontextu.
 

Digitální technologie samozřejmě změnily i samotný systém světa módy. Přehlídky se vysílají on-line, a nové trendy tak mohou být okamžitě napodobovány. Zrodily se fast fashion řetězce, které na tom, že mají tři týdny po přehlídkách nejnovější módu v regálech, postavily své podnikání. Ve chvíli, kdy se do obchodu konečně dostanou originály, zákazníky už většinou nezajímají. Návrháři tak musí tvořit čím dál tím rychleji.

Díky chytrým telefonům a tabletům se nakonec mění i oblečení samotné. Designéři dnes totiž navrhují své oblečení tak, aby vypadalo dobře hlavně na obrazovkách. Detaily a složité vzory přestaly hrát roli, protože uživatelé on-line klikají na jednoduché vzory a jasné siluety.

Zmínila jste, že se módní kolotoč točí čím dál rychleji. To ale nemůže fungovat donekonečna.

Máte pravdu. Svět módy je v ohrožení, a chce-li přežít, bude se muset změnit. Návrháři předvádějí jednu kolekci za druhou, což ničí jejich kreativitu, planeta se zaplavuje nepotřebným oblečením a netěží z toho nakonec ani zákazníci, kteří v obchodech většinou nenajdou nic nového, nýbrž pouze pátou verzi již osvědčeného. Věřím, že hnutí slow fashion, které propaguje pravý opak rychlé módy a snaží se přimět lidi, aby kupovali méně, ale zato kvalitnější oblečení, bude v příštích letech hrát čím dál tím důležitější roli. V tom současném běhacím kole pro křečky totiž už moc dlouho nevydržíme.
 

 
« Zpět


Diskuse: "V tom běhacím kole pro křečky už dlouho nevydržíme, říká teoretička módy"
Datum: Jméno: Komentář:
- Žádné komentáře -
Přidat komentář | Zobrazit všechny komentáře